Na počátku bylo slovo

UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.

Daniel Balabán – Na počátku bylo slovo
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
29. dubna – 1. srpna 2021
Kurátor: Radek Wohlmuth
Více na webu Oblastní galerie Vysočiny

Jak naznačuje první verš prologu Janova evangelia, který dal výstavě Daniela Balabána (1957) jméno, moc slova je odvěká a nepředstavitelná. Skrze slovo došel stvoření celý svět, snad i proto, aby se stal pojmenovatelným, a tím také srozumitelným a smysluplným pro člověka. Spolu s těmito kvalitami ale zároveň získal i mystický rozměr. Řecký termín logos, který se v Bibli / Písmu v tomto ohledu vyskytuje, je ovšem významově otevřený a zdaleka se nevztahuje jen k lingvistice. Spojený je především s předsókratovským filozofem Hérakleitem z Efezu, jenž jej vnímal jako souhrnný pojem, který zároveň označuje i ovládá, jakýsi ekvivalent pro racionální strukturu vědomosti, abstraktní rozumový princip podílející se na řádu světa a vesmíru.

O tom, že slova disponují „superschopnostmi“, nepochybuje snad vůbec nikdo ani dnes, protože každému je jasné, že slovem je možné doslova zabít i zachránit život, povznést i zatratit. Ani těsná provázanost objektivní reality a slov, stejně jako v nich přítomná kauzalita, která má na svědomí nekonečné řetězení myšlenek a významů, nezůstávají stranou lidských úvah. Podle spisovatele Johna Steinbecka je tak slovo symbol a rozkoš. Pojme do sebe lidi, místa i děje. „Věc se stává slovem a slovo zas věcí, jen její tvar je vychýlen do neskutečných vzorců.“ Jorge Luis Borges ve své povídce Boží nápis ze sbírky Alef (1949) zase naznačuje, že každý jednotlivý výrok zahrnuje celý vesmír. „Říci jaguár znamená říci jaguáři, kteří ho zplodili, jeleni a želvy, které sežral, pastvina, na které jeleni nacházeli obživu, země, která zplodila pastvinu, a nebe, které dalo zemi světlo“.

Slovo je zkrátka fenomén, na němž stojí univerzum, a při vědomí absolutní obsahové jednoty s ním, se samo univerzem stává. Je tedy logické, že se dlouhodobě nachází také v centru pozornosti Daniela Balabána. Přístup k němu má zkoumavý i emotivní zároveň, tím pádem proměnlivý a nejednoznačný. Slovo může být stejně tak abstraktním dynamizujícím prostředkem, intelektuálním katalyzátorem, ale i dekodérem či pomocným prvkem jeho prací. Obsahovou pointou, ale i fyzickým modelem, případně obojím zároveň. Nakládat je s ním možné s naprostou vážností, ale také ironicky. Daniel Balabán totiž na jednu stranu slova užívá jako myšlenkové rozbušky, na druhou má slabost pro někdy až trochu škodolibé významové přesmyčky, slovní nápady a poetické hříčky.

Jeho projekt pro OGV v Jihlavě je postaven na několika paralelních liniích, které se splétají v celek společné výpovědi. Těžiště vzniku prací je ukotvené v aktuální tvorbě, ale s ohledem na kontext jsou do expozice zařazena i starší plátna. Páteř výstavy tvoří jeho nejnovější „psané obrazy“. Písmo do jeho maleb poprvé intervenovalo už v polovině 80. let, ale teprve o dekádu později se osamostatnilo jako unikátní prvek bez přímé obrazové podpory. Tehdy pro Daniela Balabána slovo představovalo oproti tradiční plasticitě objemů především akceleraci a koncentrovanou zkratku. Používal ho na principu barevné, tvarové nebo kompoziční substituce, a to u osobních témat i dekonstrukce starých mistrů, například zakladatele renesanční malby Masaccia, jehož Ukřižování sv. Petra slovně parafrázoval v roce 1998. Právě na tyto práce nyní aktivně navazuje. Současné psané obrazy definuje především kombinace kaligrafického rukopisu a barev, které jej zvýrazňují, a vnášejí do nich emotivní náboj. Slova si samozřejmě zároveň nechávají funkci nositele významu, ať už otázek, nebo sdělení. Malované pojmy a komentáře tak obsahují pro autora důležité, zřetelné i jinotajné informace filozofické nebo teologické povahy. Slovo se v obraze stává figurou a ta naopak zase slovem. Vedle nich paralelně vznikají reálné figurální kompozice, jejichž pojetí je už čistě mimetické. Vychází z prostoru ohraničeného z jedné strany snem, z druhé absurditou grotesky, a nejednou odkazuje k sociální sféře. Poslední série se svou lapidárností blíží grafickému výrazu. Soustředí se na konfigurace míst nebo bazální přírodní motivy – listy, stromy, ohniště, které mají kromě své běžné tvářnosti i výrazný symbolický přesah, takže komunikují víceznačně. Trojjedinost těchto složek skládá prolínavý polymorfní obraz Balabánova přemítání malbou o podmíněném vztahu fyzického a duchovního světa. Obrazy a slova jsou při tom rovnoprávnými výrazy jeho uměleckého jazyka. Jejich prostřednictvím nepřítomně přítomný autor oslovuje diváka a v ideálním případě s ním rozehraje pomyslný dialog. Na případnou odpověď ale už reagovat nemůže, čímž je samozřejmě přirozená houpačka „řečové hry“ porušena. To ovšem, jak naznačuje Lyotard, jen dokazuje, že se nutně nemusí hrát jen proto, aby se zvítězilo. Tah lze udělat také pro radost ze hry a potěšení z vynalézání. Nebo v tomto případě přemýšlení.

Radek Wohlmuth, kurátor výstavy

Zveřejněno / aktualizováno: 14. 02. 2022